Upravit stránku
26.05.2015QSL s.r.o.

Víte, já nezasvěcenému divákovi tak trochu rozumím. On tápe. Musel si zvyknout na vlaječky pěti zemí u vchodu do své oblíbené prodejny a sotva si na ně zvyknul, už budou zase mizet. Navíc se k tomu přidává zákon o významné tržní síle. Nezasvěcený divák musí z diskuzí kolem novelizace nabýt dojmu, že všechny maloobchodní řetězce jsou bezcitnými molochy, které z domácích výrobců sdírají kůži zaživa.

Svéráz českého byznysu maloobchodního

Jak to tedy je? Měl bych jednu odpověď. Nevím ale, zda bude uspokojivá pro všechny. Rozhodně je podle mého nejblíže pravdě. Za všechny zmatky a veletoče kolem potravinářské legislativy nemohou ani maloobchodní řetězce, parlament a ani státní správa. A nemohou za ně ani výrobci potravin a dokonce ani Evropská unie, jakkoliv jsme si na ni zvykli svalovat odpovědnost za vše, co nás trápí.

Za zmatky kolem potravin je zodpovědný trh, přesněji řečeno specifika českého trhu a snaha všech zainteresovaných se s těmito zvláštnostmi nějakým způsobem vypořádat. Jednoduchá matematika nám řekne, že rozdíl v tržním podílu mezi řetězci a drobnými prodejci je doslova propastný. Je to dokonce rozdíl několika řádů. Z této disproporce plyne pochopitelně značný vliv řetězců, na který mohou doplácet drobní výrobci potravin.

Musím však také dodat, že všechny velké řetězce se ve svém přístupu k dodavatelům chovají v podstatě stejně. Vede je k tomu nikoli „esenciální“ neetičnost, nýbrž zákonitosti konkurenčního boje. Konkurence je v České republice ohromná, a pokud se někdo vzdá prostředků, které využívají ostatní, vystaví se riziku, že jej potká osud značek jako Julius Meinl, SPAR nebo Delvita. Třebaže je vzhledem k drobným prodejcům jejich pozice neotřesitelná, postavení na trhu jako takovém je mnohem vratší.

Velký boj malých prodejců

Maloobchodní řetězce podnikající v ČR tak svádějí tvrdý boj o to, aby se na zdejším trhu udržely. Vztahy mezi řetězci a dodavateli jsou o to vyhrocenější, že hlavní maloobchodní sítě u nás mají zahraniční majitele. Česká republika se tím opravdu výrazně liší od řady západoevropských zemí, kde mají domácí retailové společnosti zpravidla daleko silnější zastoupení. Zkušenosti těchto zemí dokazují, že vztahy mezi domácími výrobci na jedné, a domácími prodejci na druhé straně jsou zkrátka lepší.

Tvrdý konkurenční boj může být skutečně osudný pro drobné výrobce potravin. To je důvodem, proč se dnes opět přehodnocuje zákon o významné tržní síle a chystá se jeho novela. Odpůrci tvrdí, že zákon stále obsahuje nelogičnosti, nejasnosti, a že povede ke zdražení potravin nebo úbytku českého zboží v regálech obchodů. Zastánci naopak tvrdí, že se nic takového nestane a navíc, že se výrobci potravin dočkají férovějšího přístupu ze strany řetězců a nebudou nuceni vyrábět nekvalitní potraviny.

Svítání na kvalitnější časy

Při takovýchto ostrých výměnách názorů se však zapomnělo na ty, kdo o tom všem nakonec rozhodnou, totiž na spotřebitele. Až donedávna jsme skutečně byli svědky toho, že pro českého spotřebitele byla jediným argumentem cena. Lidé tedy byli ochotni jíst nekvalitní potraviny plné náhražek a bylo jim celkem jedno, odkud potraviny pocházejí. Hlavně, když byly co nejlevnější. Tato doba je však pryč, přibývá spotřebitelů, pro které je kvalita potravin zásadním tématem. Objevil se fenomén farmářských trhů, přibývá zákazníků, kteří nakupují přímo od výrobců. Kromě faktoru kvality zde jistě také sehrává roli nezanedbatelný národní či regionální patriotismus. Do toho všeho na scénu přichází fenomén internetového prodeje potravin, který se ze stádia experimentování začíná překlápět do skutečného byznysu v řádu miliard.

Potřebujeme tento zákon?

Zbývá tedy otázka, zda skutečně potřebujeme zákon, který řetězcům přikáže, jak se mají chovat k dodavatelům s odůvodněním, že jinak hrozí snižování kvality potravinářských výrobků. O míře složení kvality potravin totiž nerozhodne žádný zákon, ale pouze a jedině preference spotřebitelů.

To ale platí i z druhé strany. Opravdu dává smysl argument prodejců, že chystaná novela zvedne ceny a trh zaplaví zahraniční výrobky? Podle mého soudu by se mohlo něco takového stát pouze v takové míře, v jaké to prodejcům dovolí spotřebitelé. A zdá se, že ti dnes opravdu hodně slyší na národní notu.

„Mysleli jsme to dobře“

Jak vidíte, udělat si jednoznačný názor na problematiku potravinářské legislativy v České republice není vůbec snadné. Můj osobní názor je, že český trh je v tuto chvíli opravdu tak specifický, že na určitou přechodnou dobu nějakou legislativní úpravu potřebuje. Není to však v žádném případě dlouhodobé řešení. Trvalé řešení může vzejít pouze z oboustranně výhodné dohody mezi výrobci a prodejci, bez zásahů státu.

Pevně tedy věřím v to, že zákon o významné tržní síle získá nakonec takovou podobu, která bude reflektovat potřeby a zájmy výrobců, prodejců i spotřebitelů. Abychom zase někdy nebyli svědky roztomilých prohlášení podobných těm, které zazněly poté, co vyšly na povrch slabiny nového zákona o potravinách. Tehdy kdosi pronesl „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Já nepochybuji o tom, že to všichni myslíme dobře. Jen se tentokrát musíme postarat o to, aby to také dobře dopadlo.