20.05.2014QSL s.r.o.

Tažení EU proti potravinovému plýtvání a rozdíl mezi datem spotřeby a minimální trvanlivostí

Prý až 89 milionů tun potravin vyhodí každý rok Evropané do kontejnerů. A to nejen fakticky "jeté" zboží, ale i to, které je zdravotně zcela nezávadné. Jak to? Z hlediska trvanlivosti můžeme zjednodušeně rozdělit potraviny do tří druhů.

 Tím prvním jsou výrobky, u nichž lze víceméně přesně stanovit, po jak dlouhé době nabydou takových chemicko-fyzikálních vlastností, že se stanou nepoživatelnými. Jinými slovy se zkazí. Takové výrobky je třeba povinně označit datem spotřeby. Nikdo rozumný by pak po uplynutí data expirace neměl takový produkt konzumovat.

Na druhém pólu trvanlivostního spektra se nacházejí potraviny, které se prakticky zkazit nemůžou. Třeba lihoviny, cukr, sůl. Tyto výrobky se žádným datem označovat nemusejí.

Zmizí z potravinářských výrobků datum minimální trvanlivosti?

A pak jsou tu konečně potravinářské výrobky, které se sice jednou zkazí, ale nevíme kdy. Dokážeme jen stanovit dobu, během níž se stoprocentně nezkazí, respektive neztratí nic ze svých kvalit. Tyto potraviny, patří mezi ně třeba rostlinný olej, čokoláda nebo konzervy, se označují datem minimální trvanlivosti. A v tom je celý ten háček. Například rajčatová konzerva bude pravděpodobně i několik let po uplynutí data minimální trvanlivosti zcela v pořádku. V řadě zemí EU (mj. včetně Slovenska) však po vypršení data minimální trvanlivosti obchodníci nesmějí výrobek prodávat - a pokud jim zůstane na skladě, putuje k likvidaci. Stejně tak řada spotřebitelů (zvlášť pokud si pletou datum spotřeby s minimální trvanlivostí) prošlý výrobek raději vyhodí, i když je třeba zcela nezávadný.

Zbavují se lidé výrobků s minimální trvanlivostí? Tak ji zrušme!

Nápad evropských politiků je velmi jednoduchý: "Odstraňme z výrobků, jako jsou čokoláda, těstoviny či konzervy, data minimální trvanlivosti a obchodníci i koncoví spotřebitelé se jich přestanou předčasně a zbytečně zbavovat." V té myšlence se pochopitelně skrývá mnoho dobrého a rozumného. Na druhou stranu implikuje ale i zcela zjevné problémy. Jak spotřebitel pozná, že daný výrobek už má své "nejlepší období" za sebou? Podle čeho bude mezi stejnými produkty vybírat ty, které koupí / přednostně zkonzumuje? A proč by vlastně spotřebitel neměl být informován o tom, do jakého termínu je nejlepší výrobek zkonzumovat (dobře to vystihuje anglické "Best before")?

Ještě je tu česká cesta

Tyto a ještě další otázky budou muset experti a politici vyřešit, pokud chtějí, aby uvažovaná změna pravidel přinesla užitek, a nikoli spíš zmatek. Zákazník by se pak mohl dostat do zcela absurdní situace, kdy sice bude mít na obale výrobku zvýrazněné všechny alergeny a nutriční hodnoty, ale datum, dokdy je nejlepší výrobek zkonzumovat, tam prostě nenajde. Teoreticky se pak může stát, že si naši prapravnuci v roce 2120 koupí v supermarketu stoleté hovězí ve vlastní šťávě. Nezbývá než věřit, že si evropská legislativa s těmito paradoxy poradí. Snad by se EU mohla inspirovat i českou legislativní normou, která ponechává obchodníkům možnost prodávat výrobky i po uplynutí data minimální trvanlivosti, ovšem na vlastní zodpovědnost. Tak se nechme překvapit!